Zažila jsem si pocit našich studentů – začít se učit něčemu novému, co neumím. V případě našich studentů jde o cizí jazyk: mnozí z něj mají obavy, dlouhá léta se k tomu odhodlávají, ale nechtějí se ztrapnit a někdy si myslí, že jim to nejde.
V mém případě jde o tanec. Jazyky a tanec k sobě moc blízko nemají, ale ten pocit z učení se něčemu úplně novému je stejný.
První lekce byla těžká. Samozřejmě mi to moc nešlo, trvalo mi, než jsem si pohyby zapamatovala, jakž takž je vůbec dokázala provést a ještě sladit s hudbou. Všem okolo to šlo mnohem lépe a já si připadala jak nemehlo. Mnohokrát jsem si na naše studenty vzpomněla a v duchu si říkala, tak nějak takhle se asi někteří na začátku možná cítí.
Po první lekci jsem vážně uvažovala, jestli jsem se nepustila do něčeho, co nemůžu zvládnout. Ale řekla jsem si, že to přece nemůžu hned vzdát. A nevzdala. Začala jsem se tím prokousávat, doma jsem si pohyby procvičovala před zrcadlem podle videa a požádala jsem o pomoc svou dceru – tanečnici. Poradila mi, že si musím sestavy, které mi nejdou, rozložit na kratší úseky a ty cvičit mnohokrát za sebou, až se to najednou zautomatizuje a člověk pak může navázat dalším pohybem. Jako bych toto neznala z výuky jazyků ????
Začalo mě to moc bavit. Konečně jsem udělala to, co jsem dlouho chtěla. Přesně, jak to říkají naši studenti: „Chtěla bych se konečně dobře naučit anglicky. Celý život mě to trápí, že mi to nejde. Ale není už pozdě? Neztrapním se?“
Po mé vlastní zkušenosti mohu jednoznačně říct: nikdy není pozdě a člověk se přece nemůže ztrapnit tím, že se snaží naučit něco nového.
Na podzim jsme zvládli vystoupit v rámci Hejblat v divadle a naše představení bylo dokonce vybráno jako jedno z nejlepších. To byl velký zážitek. Po půl roce jsem si uvědomila, že chci tančit ještě víc a přihlásila se na druhý paralelní taneční kurz. A opět přišla první lekce. Úplně stejná situace, ale já už jsem jasně viděla, že jsem za půl roku přece jen pokročila. Jasně, že nejsem žádná velká tanečnice, ale už jsem se neděsila, že to nezvládnu. Už jsem některé pohyby měla naučené, zautomatizované a mohla se soustředit na další. Člověk pomalu roste. Jde to po krůčkách, pomalu, ale jde to. Důležité je to nevzdat, věnovat tomu úsilí, věřit si a uvědomovat si, že se posouvám a mít z toho radost.
A na té „déjà vu“ první lekci se stala ještě jedna věc – přišly tam ženy, které nás viděly tančit v divadle a rozhodly se, že to chtějí taky zkusit. Takže když člověk něco chce, má to zkusit a obavy ze ztrapnění se nejsou na místě.
Soňa Nekvapilová
Ředitelka Jazykové školy Zebra